Nový případ inspektorky Ann Lindellové Ann Lindellová je skvělá kriminalistka, ale osobní život už tak dobře nezvládá. Žije sama se sedmiletým synem Erikem a trpí pocity osamělosti. Pak se však seznámí s novinářem Brantem a zamiluje se do něj. Jenže po několika týdnech Brant záhadně zmizí. Nadto je novinář podezřelý z vraždy, kterou vyšetřují Annini kolegové.

Sama Ann řeší zmizení šestnáctileté dívky. Věnuje tomu veškeré síly, zejména když zjistí, že dívka byla znásilněna a zavražděna. Podaří se Ann najít a usvědčit vraha? A dozví se, proč muž, který jí tak náhle vstoupil do života, najednou zmizel?


Ukázka z knihy
Kjell Eriksson: Černé lži, rudá krev


„To ty jsi jiný,“ řekla Ann Lindellová. Ošoupaná fráze, obnošené slovo, to jistě, ale jiné nebylo.

„To je dobře?“ Anders Brant ležel se zavřenýma očima, jednu ruku měl položenou přes břicho, druhou si zezadu podpíral krk. Pozorovala ho. Tmavé, potem slepené vlasy na spáncích, chvějící se víčka, která v ranním světle nabrala rudofialový odstín, zarostlá brada – „to je za trest, pořád se musím holit,“ řekl jednou, když ji poškrábal.

Nebyl to žádný silák. Jen o trochu vyšší než ona, s chlapeckým tělem, díky kterému vypadal mladší než na čtyřiačtyřicet, jež mu bude v srpnu. Od pupíku dolů se mu klikatil tmavý kudrnatý proužek, podobající se otazníku.

Obličej měl těžký a trochu nezřetelný, kromě okamžiků, kdy se usmíval. To byl plný života. Možná že to byla jakási lehkost, která vzbudila její zájem. Když ho pak poznala víc, obraz se zkomplikoval. Právě v tom byl jiný. Často bezstarostný a trochu uličnický, ale současně v něm byl žár, jenž mu občas pronikl do pohledu a přiměl jeho ruce gestikulovat.

V takových chvílích bezstarostný nebyl. Pozorovala jeho uvolněnost a napadlo ji, že jí svým založením trochu připomíná Sammyho Nilssona, kolegu, jemuž jedinému se dokázala svěřit a diskutovat s ním i o jiných věcech než jen pracovních.

„Nevím,“ odpověděla hlasem osudovějším, než by si přála, a připadala si trapně.

Ale asi to pochopil: zamilovala se. Dosud ani jeden z nich nic takového nenaznačil.

Bylo to dobře? Byl úplně jiný než všichni muži, které v životě poznala. Moc jich vlastně nebylo. Se dvěma měla delší vztah, s Rolfem a Edvardem, a pak několik kratších románků, ale těch několik dosavadních týdnů s Andersem Brantem s ní pořádně zamávalo.

Poprvé po dlouhé době si připadala žádoucí. Netajil se tím, jak po ní touží, dokázal jí zavolat do práce a šeptat do sluchátka takové věci, až oněměla, a když se pak setkali, přitáhl si ji k sobě silnýma rukama navzdory svému křehkému tělu. Někdy se bránila, bála se, aby je nepřekvapil Erik, a zpočátku se děsila i rekcí vlastního těla, jako by dělali něco nedovoleného.

„Objímat se není nebezpečné,“ říkával, „uvolni se.“

Obskakoval ji a povídal si s ní. Nikdy její byt nebyl naplněn tolika slovy. Nemluvil o tom, co bylo nebo bude, ale o tom, co je právě teď. Neochotný říct cokoli o svém dřívějším životě a nikdy ani slovo o svých plánech nebo snech.

Ann o jeho rodině věděla jen tolik, že byl nejstarší ze čtyř dětí a že jeho matka bydlí někde v jižním Švédsku. Otec před lety zmizel a nebylo jasné, jestli žije. Když se ho na to zeptala, zamumlal jen něco v tom smyslu, že „ten chlap byl děsně otravný“.

Máloco ho překvapilo. Fakta o jejím životě vzal na vědomí, ale bez projevení hlubšího zájmu, a její zážitky nespojoval se vzpomínkami z vlastního života.

Nejaktivnější byl, když se spolu dívali na večerní televizní zprávy. Ty ho dokázaly vzrušit nebo ho přiměly k cynickému výsměchu. Jeho kolegové novináři, kteří po dle něho neodváděli pořádnou práci, si vysloužili posměšné, někdy nenávistné komentáře.

Navzdory svérázné lhostejnosti k privátním záležitostem byl ale u ní, nikdy ji nenudil a nikdy si nepřipadala přehlížená. Bez zábran vklouzl do jejího života. Líbilo se jí to. Kontrast oproti jejímu, tolik let pravidelně nalinkovanému životu, by byl příliš velký, kdyby ji dobýval přehnaným vyznáním lásky a stavěním vzdušných zámků. Zdálo se přirozené, že budou stále spolu.

Občas si u něho povšimla jakéhosi neklidu. Zmlkl a přestal se koncentrovat, v takové chvíli ji málem odmítal, i když ani slovem nenaznačil podráždění. Několikrát ji nechal jen tak sedět na gauči nebo u kuchyňského stolu a vyšel na balkon.

Jen tam ho viděla kouřit, úzké doutníky si vychutnával s přivřenýma očima, opřený do proutěného křesla, které jí kdysi daroval Edvard. Chápala, že v takových chvílích si přeje být sám.

Po kouření si vždycky vyčistil zuby, to se jí také líbilo.

„Musím odjet,“ ozval se. „Budu pryč asi týden nebo dva.“ Vyskočil z postele, rychle se oblékl a byl pryč.