Další záhadný případ inspektorky Ireny Hussové Na břehu moře nedaleko Göteborgu je nalezeno torzo lidského těla. Jediným vodítkem ke zjištění totožnosti je zvláštní tetování, jež dovede inspektorku Irenu Hussovou do Kodaně.

Nález zhanobeného těla však není poslední hrůznou událostí, jíž bude muset sympatická inspektorka čelit. Irena má den ode dne silnější pocit, že ji někdo pronásleduje a že i její život je v nebezpečí.





Ukázka z knihy

V pracovně komisaře Svena Anderssona se večer sešli jen tři: kromě něho tu byla kriminální inspektorka Irena Hussová a její kolega Jonny Blom. Bylo už skoro půl osmé. Komisař usoudil, že by bylo zbytečné sem volat všechny z jejich pátrací slupiny. Postačí ti dva, kteří už byli na místě strašného nálezu. Ostatní bude informovat až při zítřejší ranní poradě.

Usadili se s kouřícími šálky kávy kolem jeho psacího stolu. Komisař začal bez nadbytečných řečí.

„Tak co jste našli?“

„Volali nám v poledne. Nějaká babka šla vyvenčit svého čokla na břehu moře…“

Komisař Jonnyho ostře přerušil: „Kde u moře?“

„U Velkého Amudského ostrova. Nebo spíš o kousek blíž, nedaleko skalnatého ostrůvku Grundsö. Je tam hezká písečná pláž, která se jmenuje Killevikská. Na kraji moře jsou veliké balvany, uspořádané do trojúhelníku. Uvnitř toho prostoru našel pes té babky plastový pytel a …“

„Promiň, že ti skáču do řeči, ale ta babka je o dva roky starší než já a o tři roky mladší než ty a jmenuje se Eva Melanderová. Bydlí na

Klyfteråsské ulici na okraji Skintebo. Nedaleko od Killeviku,“ poznamenala Irena.

„Copak nechodí do práce? Jak to, že byla doma uprostřed týdne?“ brblal Andersson.

„Je to dětská sestra a pracovala o víkendu. Zřejmě měla volno včera a dnes. Včera silně foukalo, a tak se psem na pláž nešla, ale zato dnes se udělalo nádherně. Byli tam na procházce poprvé od Velikonoc. To bylo také krásně, ale potom se počasí pokazilo a celou dobu jen foukalo a pršelo.“

„Můžeš přestat žvanit o počasí a vrátit se k tomu důležitému?“ řekl posměšně Jonny. Než někdo ze dvou dalších stačil zareagovat, vrátil se tam, kde byl přerušen: „Pytel měl velkou díru, kterou tam nepochybně vyklovali ptáci. Pes do ní strčil hlavu a zakousl se do těla. Jsou tam jasné známky psích zubů a vyrvané maso na zbytku paže. Pravděpodobně jde o horní část trupu. Paže jsou odříznuté asi decimetr od ramen. Na pravém rameni, které bylo na okraji díry v pytli, je veliké tetování v několika barvách. To je všechno, co jsme mohli vidět. Více informací nám poskytne až soudní lékař.“

„Spodní část trupu tam není?“

„Ne. Podle velikosti nalezené části těla se zdá, že bylo přeříznuté v pase.“

„Takže se nedá ani poznat, jestli je to muž nebo žena?“

Irena s Jonnym na sebe pohlédli a pak se Jonny ozval s náznakem pochybností v hlase: „Ne, jistě to nevíme, i když jsme o tom mluvili. Na místě, kde byla prsa, zeje veliká otevřená rána. Ale těžko říct… tělo oklovali ptáci a je silně prohnilé.“

„Odříznutá prsa. Sexuální vražda. Zatraceně, ty patří mezi nejhorší. A ještě je třeba hledat další kusy těla,“ ozval se zachmuřeně komisař.

Zvedl se a přistoupil k plánu města na zdi. Göteborg s přilehlým okolím, od Kungälvu na severu ke Kungsbakce na jihu. Ukazováčkem jel po okraji moři od přístavu až dolů ke Killeviku. Pečlivě označil místo nálezu krátkým špendlíkem s velkou červenou hlavičkou. O dva kroky ustoupil a chvíli hleděl na plán. Nakonec se obrátil ke svým inspektorůml: „Musíme zjistit, kudy jde mořský proud a kde je jak silný. Je třeba vzít v úvahu i sílu větru.“

„Vítr? To už zase mluvíme o počasí?“ řekl nerudně Jonny.

„Mrtvé tělo ve stavu, jak jsi ho popsal, se totiž samo nemohlo dostat mezi balvany a lehnout si tam do klidné vody.“

Andersson na Jonnyho pohlédl stejně ostře, jako zněl jeho hlas, když pokračoval: „Části těla se do moře mohly dostat několika způsoby.Někdo je mezi balvany mohl dát hned na samém začátku. Ale proč tam tedy nebyly všechny kusy? Někdo je mohl zanechat na různých místech podél pobřeží, ale to už bychom jich v této chvíli měli více.“

„Na jihovýchod od Killeviku je spousta maličkých neobydlených ostrůvků,“ připomněla Irena.

„Přesně tak. Zítra se musí všechny prohledat. Také pobřeží na jih i na sever od místa nálezu. Jinou možností je to, že pytle odpluly hodně daleko, protože je nadnášely plyny z rozkladu…“

Komisař se přerušil a Irena v jeho obličeji zahlédla náznak odporu. Polkl a pokračoval: „Ty pytle, jak jsem už řekl, se mohly přes balvany dostat při silném větru. V takovém počasí se přes ně vlny přelévají. Nebo se pytle proděravěly o kameny, pak se pohybovaly obtížněji. Proto je tak důležité vědět, jaká byla v poslední době síla větru. Mohlo by nám to naznačit, jak dlouho tam ty pytle ležely.“

Zmlkl a zamýšlel se nad tímto scénářem. Další otázka přirozeně zněla, kde jsou ostatní části těla. A kdo je oběť.

„Až budu večer mluvit s novináři, řeknu jim jen, že jsme našli část trupu mrtvého člověka. Odkážu je na podrobné vyšetření soudním lékařem, na které si musíme počkat.“

Irena a Jonny souhlasně přikývli. V této fázi vyšetřování toho opravdu mnoho nevěděli. Dokonce ani to, jestli šlo o muže nebo o ženu. Tělo nemělo ani hlavu, ani spodní část trupu, žádné paže ani nohy. A také neznali důvod smrti.

 
kapitola
 

„Část těla oběti vraždy nalezena na pláži,“ informoval titulek místních novin GP. Irena četla článek očima ještě zalepenýma spánkem. Rozhodně ji nikdo nemohl obvinit, že by po ránu bývala přespříliš čilá. Teď se snažila probudit pomocí druhého šálku kávy. Krister sešel dolů a sedl k snídani. Dusání na schodech ohlašovalo příchod dvojčat.

„Oběť vraždy! Zatím nikdo neví, jestli šlo opravdu o vraždu,“ brblala Irena.

„Přece by těžko mohlo jít o sebevraždu,“ namítl podezřele jemně její muž. Pokud někdo, tak určitě on dobře znal její špatnou náladu po ránu i to, jak snadno se rozzlobila, dokud do sebe nedostala nutnou dávku kofeinu. Člověk si musel dát pozor na jazyk a nezajít moc daleko, aby jí nepokazil náladu na celý den.

„Úplně klidně,“ zasyčela Irena.

„Ano? To je ale hnusný svět! Teď už aby si člověk uřízl hlavu i nohy a ruce, aby si mohl být jist, že je opravdu mrtvý.“

Krister s teatrálním gestem položil paži přes oči a druhou ruku sevřenou v pěst pozvedl k nemilosrdným mocnostem na nebesích. Irena se kysele ozvala: „Existují přece nekrofilové. Ukradnou mrtvé tělo…“

Přerušila se, když zahlédla pootevřené dveře do kuchyně.

„Máte opravdu hezké téma ke snídani,“ suše poznamenala Katarina.

„Ty máš ale odpornou práci, mami,“ přidala se Jenny.

Irena své povolání milovala a nikdy si nepřála být ničím jiným než policistkou. Především jí práce připadala smysluplná. Jistěže vždycky všechno nebylo úplně příjemné, ale někdo to dělat musí. Bylo dost těžké to vyložit dvěma dospívajícím dcerkám, z nichž jedna chtěla být zpěvačkou v hudební skupině, něco jako Cardigans, a druhá si přála pořádat kursy přežití v odlehlých džunglích a pohořích. Nebo třeba cestovat po exotických končinách pro nějaký cestopisný pořad v televizi.

Irena se pořádně napila silné kávy, aby se připravila na nadcházející den.