 150 praktických rad a nevšedních triků při výchově dětí! Čekají vás šedé deštivé dny, oslava dětských narozenin nebo dlouhá cesta autem? Vyzkoušejte osvědčené triky a oslaďte sobě i dětem denní rutinu. Pomohou vám Ponožkové strašidýlko, Létající koberec, mluvící Zubní kartáček nebo Šuplík na ošklivá slůvka. Užijete si s nimi obrovskou legraci a jen tak mimochodem hravě prosadíte své zásady.
Sabine Bohlmannová má pro každou situaci mnoho nápadů, které dětem i dospělým přinesou spoustu radosti! Jako dvojnásobná máma přichází namísto kárání se Lžičkou plnou cukru.
Ukázka z knihy
Sabine Bohmannová: Lžička plná cukru
Vzteklí šotci
Prostě si lehněte vedle nich!
Někdy se naši sladcí andílci změní z minuty na minutu v řádící vzteklouny. Na jedné psychologické přednášce jsem slyšela návrh, co s tím dělat. Prý bychom se měli postavit vedle běsnícího dítka a důkladně si ho prohlédnout. A pak tam jen stát, žasnout a přemýšlet!
My dospělí se holedbáme bezchybným ovládáním. Ve skutečnosti ale v sobě máme stejnou sopku plnou hněvu jako naši vzteklounci. Jen jsme na světě déle než oni, a proto jsme se naučili se zlostí zacházet. (No jasně, chtěla jsem napsat, že někteří z nás se s ní naučili zacházet. Těm ostatním se říká cholerici.) V naší společnosti klátí dospělé jako mouchy epidemie žaludečních nevolností. Co když za ní vězí to, že nevíme, jak čas od času vypustit páru? Na druhou stranu uznávám, že by se mi nelíbilo, kdyby každý člověk řval na ostatní jen proto, že mu něco není po chuti. No, každopádně si můžete zkusit jen tak stoupnout vedle křiklouna a divit se! A zachovat klid! Hlavně nemyslet na zástup, který se strká za vašimi zády, a neříkat si: „Ti všichni tu civí na nás!“ Jinou historkou mi přispěla moje kadeřnice, která léta pracovala jako au-pairka. Měla svěřence, jenž
(jakmile se mu něco nelíbilo) sebou okamžitě mrskl na záda na chodník, vřískal jako pominutý a mlátil kolem rukama nohama. Ona zatím stála jako opařená uprostřed doposud liduprázdné ulice, kde se začaly srocovat davy lidí a ukazovaly si na ni. Milá zdatná au-pairka však měla pro strach uděláno, hbitě zalehla na ulici vedle rozběsněného raubíře a začala ječet a mlátit kolem sebe stejně jako on. Zabralo to okamžitě! Kluk zmlkl, jako když utne. S tím nepočítal a cítil se pěkně trapně. Pružně vyskočil na nohy, střelhbitě čapl vychovatelku za ruku a úprkem ji odtáhl pryč. Od té doby si už na podobné výstupy nechal zajít chuť, což zní utýraným rodičovským uším jako rajská hudba.
Pytlík vzteku
Už jste někdy zkoušeli vyfouknout vztek do pytlíku? A co třeba vybít si hněv bubnováním? Aby se vyděsil a zatroubil na ústup.
Šuplík na ošklivá slůvka Kamarádka mi nedávno vyprávěla, že od té doby, co její synek navštěvuje mateřskou školku, má ve zvyku se kolem sebe ohánět dost neslušnými výrazy. A tak pro něj vymyslela Šuplík na ošklivá slůvka. Funguje to tak, že máma udělá z rukou malou mističku a vybídne synka, aby do ní řekl všechna zlá a špatná slova, kterých se potřebuje zbavit. Současně mu dovolí, aby si v naléhavých případech tu a tam nějaké slovíčko z šuplíku půjčil a použil ho – ale to jen opravdu výjimečně. A světe div se, funguje to!
Jízda autem a čekání
Koncerrrt na přřřání Nejpozději u Augsburgu (pouhých 50 km od domova) je náš cestovní proviant už zpolovice zbaštěn a spustí se nevyhnutelná kanonáda dotazů „Už tam budééém?“, „Kdy budem u móóóře?“ nebo pro změnu třeba „Musííím čúúúrat!“, jejichž kadence a intenzita účinně přehlučí uklidňující hučení pneumatik a větru. Člověk musí projevit okamžitou vynalézavost, pokud chce v zárodku zadusit šestihodinové řádění a ryk ve stylu „Tradááá!“ slona Benjamina Kvítka, při němž tuhne krev v žilách a nervy řidiče jsou nelítostně cupovány na malilinkaté kousky.
Když se přesouváme autem, je jedna z mých nejoblíbenějších her Koncert na přání. Tato obdoba známé zábavy Pějme píseň dokola se dá popsat zhruba takto: Jeden z vás hraje hudební automat nebo moderátora v rádiu a ostatní si přejí, jakou melodii chtějí slyšet. U nás na začátku předvedu dětem přeměnu mámy v superspeciální hudební automat. Pak čarovně zatřepu prsty ve vzduchu a zadrnčím strojovým hlasem: „Starrrtuje koncerrrt na přřřání!“ Pak zanotuju tuš „tamtadadá“ a moje prsty náhodně vyberou člena rodiny, který si zvolí libovolnou písničku. Když jsme s touhle hrou začínali, nevěřila jsem, kolik songů, šlágrů a popěvků má člověk uloženo v hlavě. Zpívat se dá snad o všem. Kubík se třeba laškovně uculí: „Chci písničku o cukru.“ Já zapátrám v paměti a vylovím „Kávu si osladím o trochu víc, svý bendžo naladím a jinak nic…“ od Karla Gotta nebo „Cukr, kávu, limonádu, oranžádu, já si dám a všem známým kamarádům tenhle nápoj objednám…“ od Kamélií. Nenapadne-li vás hned vhodná písnička, můžete spontánně přetextovat nějaký známý nápěv nebo vymyslet nový hit. A na to nemusíte být ani kdovíjak dobrý zpěvák, ani nadaný skladatel, protože mé výzkumy ukazují, že čím méně smyslu dává text, tím větší psina je to pro děti. Když si fiškus Kubula jednou vymyslel, že chce slyšet písničku o Tarzanovi, musela jsem ji složit takříkajíc z fleku. (Teď už jsem o něco chytřejší a vím, že Těžkej pokondr má v repertoáru „V džungli žil, když dědův zámek chátral, o domov ved’ Tarzan boj…“) Zaimprovizovala jsem: „Jsem silný Tarzan – hu hu hu – skáču z nohy na nohu a přitom si notuju.“ Popěvek se šupem ujal a sklidil takový ohlas, že skoro každé druhé přání byla mámina písnička o Tarzanovi. Prckové se řehonili, až se za břicha popadali.
Ozvučené dopravní značky Další hlučnou zábavou je přiřazování zvuků k dopravním značkám, které míjíme. S menšími dětmi začínáme postupně:
U žluté značky se zaštěká.
U modré značky se zachrochtá.
U ostatních značek se píská (tak, jak to drobci zvládnou).
Mosty ohlašuje indiánský pokřik (tady ale radím brát ohledy na chudáka tatínka, který řídí, a případně volit nějakou tichou variantu zvuků).
A hurá na to! Úkol je jasný: objevit co nejvíce dopravních značek a přiřadit k nim správné zvuky. Pokud máte už větší děti, musíte zvýšit i obtížnost. To znamená:
U značky začátek nebo konec dálnice se musí zařehtat jako kůň.
U značky přikázané rychlosti 120 km/h se musí zajódlovat.
U značky Parkoviště se musí zamlaskat.
U značky Pozor zvěř se musí zatleskat.
Pohádky s chybami
Heslem „Ve fantazii je možné všechno!“ se řídí také povídání pohádek. Každý zná jako své boty bezpočet lidových báchorek a pověstí. Proč byste je tedy jednou nemohli dětem vyprávět s chybami? Posílí to jejich soustředění. Když někdo z posluchačů objeví chybu, dá to najevo zvukem, který si sám dopředu vybere. U nás oznamuje chybu Kubíček svým „mééé“, Pavlínka „píííp“ a tatínek „túúú“ (vím, že se musí soustředit hlavně na řízení, ale když jsme na dálnici, stejně nás vždycky poslouchá aspoň na půl ucha). Začněme třeba Sněhurkou: „Dávno předávno žila v jedné vzdálené zemi královna, která velmi toužila po psíčkovi (,mééé‘), a jednoho dne se jí skutečně přání vyplnilo. Narodilo se jí děťátko s vlasy černými jako spálený pudink (,píííp‘), rty rudými jako kečup (,mééé‘) a kůží bílou jako jetel (,píííp‘). Proto princezně neřekl nikdo jinak než Šípková Růženko (,píííp‘)…“
(„Túúú“ tentokrát nestíhalo, protože se muselo soustředit na obratné manévrování při předjíždění.)
Pomoc, tady máma v domácnosti, vysvoboďte mě! Ruku na srdce: My mámy se den co den srdnatě probíjíme džunglí domácnosti, jsme obklopeny divokou a řvoucí zvěří, zápasíme s hrůzu nahánějícími hromadami špinavého nádobí, prodíráme se haldami odporně páchnoucích ponožek a zablácených triček. Nemůžeme občas natáhnout ruce k nebi a pateticky zvolat: „Pomóóóc, tady máma v domácnosti, vysvoboďte mě!!!“
Až příště začnete propadat zoufalství z běžného rodinného chaosu, vzpomeňte si na tuto prostinkou větu. Třeba se jí zasmějte. Nebo uveďte myšlenku ve skutek a zařvěte ji z plných plic. Uvidíte, co na to řeknou vaši tyránci. (Poznámka na okraj: Pokud jste otec v domácnosti, musíte pochopitelně zařvat: „Pomóóóc, tady táta v domácnosti, vysvoboďte mě!!!“)
„Rodič v domácnosti naléhavě žádá o změnu profese“
Desatero první pomoci
1. Pořádně se usmějte – kdekoliv spatříte svůj odraz v zrcadle, řekněte nahlas: „Sýýýr!“a vydatně se na sebe zakřeňte! Vzpruží to náladu! Pokud už k tomu nenacházíte síly, strčte si do koutků úst ukazováčky a pěkně je roztáhněte směrem k uším.
2. Rozmazlete se sluncem – stává se, že ledové sevření zimy nechce povolit a o vás se pokouší zimní deprese. Neváhejte a dopřejte si trochu sluníčka, v případě nouze zamiřte do solária. I pouhých šest minut slunečního jasu vám prozáří duši.
3. Přečtěte si časopis – pro mě je absolutní luxus si jen tak v klidu sednout a listovat časopisem.
4. Zazpívejte si pěkně nahlas a divošsky si zakřepčete – většinou vás při tom nikdo nepozoruje a dušička se zatetelí blahem.
5. Zacvičte si – často stačí pár protahovacích cvičení jednou týdně. Děti se k vám také rády přidají. Jednu dobu jsme zavedli po nedělní snídani chvilku domácí gymnastiky. Jindy ji vystřídal svižný jogging v kombinaci s protahovacími cvičeními. Jen si představte nás čtyři v jednotné uniformě teplákových souprav, jak upalujeme kolem našeho bloku! Švanda k popukání!
6. Změňte trošku byt – něco vylepšete nebo tomu dejte úplně novou tvář a netrapte se, jestli je to nutné, nebo ne. I maličkost člověka rozveselí a uspokojení z dobře vykonané práce vás bude minimálně dva týdny hezky hřát u srdce.
7. Nechejte se hýčkat – zajděte si ke kadeřnici, objednejte se na kosmetiku, relaxujte s pleťovou maskou anebo jen poproste svého muže či kamarádku, aby vám namasírovali záda.
8. Pokláboste si po telefonu – samozřejmě s nejlepší kámoškou. Než zvednete telefon, je nezbytné vysvětlit dětem: „Maminka teď potřebuje půlhodinku klid. Zvládnete to, šikulové? Půlhodinka je tak dlouho, dokud nedohraje cédéčko.“
9. Zařaďte jeden den bez vaření – prostě jednou celé rodince objednejte pizzu.
10. Vyrazte na nákupy – povolte si rozšířit šatník o nový hadřík. Mnozí tomu sice říkají „nákupy z frustrace“, ale co si budeme nalhávat, když se projdete před zrcadlem v novém tričku, nálada rázem poskočí nahoru.
Mámina kuchařka osvědčených receptů zní:
vezmete špetku kreativity, hrst radosti, spoustu trpělivosti a fantazie… a hlavně kupu lásky „V každé práci je ukrytá špetka zábavy,
najdi ji, pevně se jí chyť – a práce půjde jako po másle.
Protože to, co děláme s radostí, nám chutná jako lahodný koláč.
Přemýšlej, jak na nepříjemnosti vyzrát, ke hře toho moc nepotřebuješ.
Často stačí lžička cukru, kterou přidáš k hořkým věcem,
a vše hořké zázrakem zesládne,
když lžička plná cukru osladí hořkou medicínu,
spolkneš ji raz dva.“
Mary Poppinsová
|
