Liberty Jonesová má jako každá dívka na prahu ženství své sny a přání. Její výchozí pozice ovšem velkým životním plánům moc nepřeje: v sedmnácti letech žije v kempu pro obytné přívěsy, vychovává malou nevlastní sestru a jedinou oporou je jí kluk jménem Hardy. Ten však míří hodně vysoko a pro jeho ambice Liberty představuje nevítanou komplikaci. Když Hardy odjede z města, aby dobyl svět, Liberty se také odhodlá dobýt si své místo na slunci. Přestěhuje se a začne pracovat v luxusním kosmetickém salonu, který se má stát odrazovým můstkem její příští kariéry slavné vizážistky.

Když jí kolegyně sdělí, že některé atraktivní mladé dívky se nechávají diskrétně vydržovat postaršími bohatými pány, Liberty tento způsob existence nejprve zavrhne – ale pak jí do cesty vstoupí nesmírně bohatý a vlivný vdovec jménem Churchill Travis.
Stanou se z nich dobří přátelé, překvapivě bez jakýchkoli intimností. Churchill se stává pevným bodem jejího života a Liberty zároveň nachází štěstí po boku syna svého zaměstnavatele. Pak ale navštíví osudný večírek a všechno je zpátky – romantické sny, neukojená láska i atraktivní Hardy, z něhož se vlastním úsilím stal bohatý muž…


Ukázka z knihy
Lisa Kleypas: Místo na slunci

Když mi byly čtyři, otec zemřel při nehodě na vrtné plošině. Kdepak, netěžil ropu z vrtu. Do práce chodil v obleku a na té plošině byl na inspekci. Bohužel zakopl a propadl nezabezpečeným otvorem v podlaze. Zřítil se z výšky šesti metrů a byl na místě mrtvý. Zlomil si vaz.
Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že se už nikdy nevrátí. Čekala jsem na něho celé měsíce. Sedávala jsem u okna do ulice a vyhlížela ho. Tehdy jsme bydleli v Katy, západně od Houstonu. Někdy jsem postávala venku a sledovala každé auto, které projíždělo kolem. Máma mi marně opakovala, že je to zbytečné. Nedokázala jsem s tím přestat. Zřejmě jsem se domnívala, že ho silou vůle přivedu zpátky.
Na tátu mi zůstala jen hrstka vzpomínek. Jsou to takové momentky. Třeba jak mě jednou dvakrát nesl na ramenou. Vzpomínám si na jeho širokou hruď, pocit závratné výšky, mírné pohupování a tlak jeho silných prstů, jimiž mě držel za kotníky. A já nořila ruce do jeho hustých černých vlasů, pečlivě sestříhaných nakrátko. Skoro slyším jeho hlas, jak mi zpívá Arriba del Cielo, mexickou ukolébavku, po ní že se mi vždycky sladce spalo.
Na prádelníku stojí jeho zarámovaná fotografie. Jediná, kterou mám. Táta na ní má na sobě košili, která se nosí do obleku, džínsy s nažehlenými puky a kožený opasek z ražené kůže s velikou stříbrnou sponou zdobenou tyrkysy. Maličko se usmívá koutkem úst a na hladké snědé tváři se objevuje ďolíček. Podle všeho byl velmi bystrý, romanticky založený, pracovitý a neskonale ctižádostivý. Věřím, že kdyby nezemřel tak mladý, něco by v životě dokázal. Moc toho o něm nevím, ale nepochybně mě miloval. Útržky mých vzpomínek jsou prodchnuty láskou.
Máma nikdy nenašla muže, který by tátu nahradil. Anebo lépe řečeno – ve snaze ho nahradit poznala spoustu mužů. Ale žádný z nich se dlouho nezdržel. Máma byla krásná žena, i když nešťastná, a upoutat mužskou pozornost jí nikdy nečinilo problém. Ovšem udržet si ji, to byla jiná. V době, kdy mi bylo třináct, vystřídala tolik známostí, že jsem si je všechny ani nepamatovala. Celkem se mi ulevilo, když se rozhodla, že se s jedním pánem usadí.
Dohodli se, že se společně odstěhují do města jménem Welcome, jež leží na východě Texasu. Onen pán nedaleko odtamtud vyrůstal. A jak se později ukázalo, právě ve Welcomeu jsem o všechno přišla a zároveň hodně získala. Ve Welcomeu všechno začalo. Z tohoto hnízda jsem se dostala na místa, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je někdy poznám.
Skončili jsme v kempu pro obytné přívěsy. Hned první den jsem se vydala na průzkum a kráčela slepou ulicí, již lemovaly obytné přívěsy jako klávesy piana. Takovými prašnými cestami byl kemp protkaný, jen zleva jej obíhala nově vybudovaná silnice. Každý přívěs parkoval na betonovém plácku a byl obehnán hliníkovým nebo dřevěným mřížovím. U několika přívěsů bylo cosi jako dvorek. Tu a tam živořil keř myrty s uschlými světle hnědými květy a kůrou rozpukanou žárem.
Pozdně odpolední slunce bylo kulaté a bílé jako papírový talíř, který někdo přilepil na oblohu. Zdálo se, že vedro přichází rovným dílem seshora i zezdola, jako by v neviditelných vlnách stoupalo z rozpukané půdy. Čas se ve Welcomeu líně vlekl a tamější lidé zastávali názor, že všechno, co je zapotřebí udělat ve spěchu, nestojí za námahu. Psi a kočky většinu dne prospali v horkém stínu. Zvedli se jenom proto, aby lapli pár kapek teplé vody unikající z nedotaženého kohoutku. Dokonce i mouchy byly pomalé.
V kapse mých džínových šortek praskala obálka se šekem. Máma mi přikázala, abych ji odnesla vedoucímu ranče Lupina, který se jmenoval Louis Sadlek. Bydlel v domě z červených cihel, který stál poblíž kempu.
Vlekla jsem nohy po rozlámaném asfaltu a měla pocit, že se mi v botách vaří. Zahlédla jsem několik chlapců a dívku v pubertálním věku, zabraných do hovoru. Na dívce mě upoutaly dlouhé blond vlasy svázané do ohonu a hustá ofina bohatě zpevněná lakem na vlasy. Miniaturní šortky a mrňavý horní díl purpurových bikin odhalovaly nádherně opálené tělo, což vysvětlovalo zájem zmíněných mladíků.
První z kluků měl na sobě krátké kalhoty a tílko, zatímco druhý, černovlasý, se spokojil s obnošenými wranglerkami a zablácenými kovbojskými botami. Váhu přenášel na jednu nohu, palec zahákl do kapsy džínsů a volnou rukou při řeči živě gestikuloval. Byl štíhlý a kostnatý, měl ostře řezaný profil. Jeho energické chování působilo v líné atmosféře horkého letního dne až pobuřujícím dojmem.
Ačkoliv obyvatelé Texasu jsou bez ohledu na věk velmi společenští a neváhají neznámého člověka oslovit, bylo mi jasné, že tihle tři si mě ani nevšimnou. Což mi vyhovovalo.
Nenápadně jsem přešla na opačnou stranu ulice a vzápětí se lekla. Zaskočil mě nenadálý hluk a pohyb. Kvapně jsem ucouvla, neboť jsem se ocitla tváří v tvář dvěma pitbulům. Štěkali, vrčeli, cenili zažloutlé zuby. Nikdy jsem se psů nebála, ale tihle dva se očividně vypravili ven zabíjet.
Podlehla jsem pudu sebezáchovy a otočila se, abych utekla. Hladké podrážky mých starých tenisek se na štěrku smekly a já upadla na dlaně a kolena. Vykřikla jsem a v panice si zakryla hlavu rukama. Očekávala jsem, že se psi na mě každou chvíli vrhnou a rozsápají mě na kusy. Avšak ozvy zběsile bušícího srdce přehlušil rozhněvaný hlas a místo ostrých tesáků se mě chopily silné ruce.
Vyjekla jsem, když mě otočily, a já pohlédla do tváře tmavovlasého kluka. Krátce si mě prohlédl, obrátil se a znovu seřval provinilé pitbuly. Psi se poslušně stáhli o několik metrů a zlověstné štěkání se proměnilo v nevrlé vrčení.
„Táhněte, potvory!“ obořil se na ně chlapec. „Pohněte svejma zablešenejma zadkama a mazejte domů! Neděste tu lidi, vy hajz…“ Kvapně se opanoval a věnoval mi rychlý pohled.
Pitbulové ztichli. Změna jejich nálady byla překvapivá. Provinile se šklebili a z tlam jim visely růžové jazyky.
Můj zachránce na ně nevraživě civěl. Oslovil kluka v tílku. „Pete, odveď ty čokly zpátky ke slečně Marvě.“
„Však oni trefí sami,“ bránil se Pete, jemuž se zjevně nechtělo opustit společnost blondýnky.
„Odveď je,“ zazněla nesmlouvavá odpověď, „a vyřiď Marvě, ať nenechává otevřenou branku.“
Zatímco se ti dva dohadovali, sklopila jsem zrak ke kolenům. Byla špinavá od prachu a odřeninami prosakovala krev. Moje ponížení bylo dokonáno v okamžiku, kdy jsem se probrala z šoku a rozbrečela se. Čím víc jsem se bránila úporným vzlykům, tím byly horší. Zpod umělohmotných obrouček mých brýlí se řinuly slzy jako hrachy.
„Prokristapána,“ zamumlal kluk v tílku. Ztěžka si povzdechl, přistoupil k hafanům a popadl je za obojky. „Jdeme, neřádi.“ Poslušně vedle něho klusali jako vzorní psi na cvičáku.
Tmavovlasý chlapec se ke mně znovu otočil a hlas mu zněžněl. „Ale no tak… Nic se ti nestalo. Nemusíš plakat, zlato.“ Ze zadní kapsy kalhot vytáhl červený kapesník a otřel mi obličej. Obratně mi osušil oči a pak mi poručil, abych se vysmrkala. Přitiskl mi kapesník pevně k nosu a já ucítila pronikavý závan mužského potu. Tehdy muži všeho věku nosili v zadní kapse kalhot červený kapesník. Používali jej jako sítko, filtr na kávu, masku proti prachu a dokonce i jako provizorní dětskou plenu.
„Před psy, jako jsou tihle, nikdy neutíkej.“ Zastrčil kapesník do džínsů. „Bez ohledu na to, jak moc jsi vyděšená. Dívej se stranou a pomalu odejdi. Skutečně pomalu. A hlasitě křič: ,Nesmíš!‘ Musejí poznat, že to myslíš vážně.“
Popotáhla jsem a přikývla. Zírala jsem do jeho zastíněné tváře. Široká ústa se usmívala, až se mi žaludek stáhl rozčilením.