 Myslíte si, že každý okolo vás má lepší život? Prožíváte trápení ? Nebo máte jenom špatnou náladu ?
Nechte na sebe působit vtipné a sebeironické sloupky Haliny Pawlowské. Lepší než antidepresiva !!!!!
Mám rýmu. Beru antibiotika. Bolí mě plíce. Včera jsem měla krizi.
"Nemůžu dýchat!" sípala jsem. Můj manžel si četl.
"Nemůžu dýchat!" plakala jsem.
"Nemůžu dýchat!" dusila jsem se.
Můj muž práskl knížkou o zem.
"TAK NEDÝCHEJ!" zařval.
Ukázka z knihy
Poslední dva roky bylo u nás doma peklo. Máme totiž dceru. Teď je jí sedmnáct. Zvládli jsme zelené vlasy, kroužek v nose, spínací špendlíky na krku i pozdní příchody argumentované tím, že rockové kluby začínají žít až po půlnoci. Co jsme ale nemohli zvládnout byla dceřina ignorance!
Můj otec mě totiž vychoval v pevném přesvědčení, že jen vzdělání je kritériem třídní hierarchie, a můj manžel se dodnes nevzpamatoval z toho, že se nedostal na vysokou. Naše dcera si na dovolené v Rakousku myslela, že se tam mluví anglicky, a když byla v televizi beseda, které se účastnili Lux a Klaus, tak nás vyvedla z konceptu poznámkou, že nechápe, proč jsou v hlavním vysílacím čase v televizi vědecké filmy… Naše dcera prohlásila, že se matematiku nechce učit, protože jí připadá nelogická, a když měla za úkol zmapovat Jiráska, po první stránce dostala záchvat smíchu a knihu zaklapla, protože přece nebude ztrácet drahocenné minuty svého mládí výplodem nějakého pyromana (myslela grafomana!). Jednou dcera mému muži řekla, že Masaryk byl žokej. Můj muž pak chodil po kuchyni a vzdychal: „Je prostě blbá! Blbá! Po kom je, proboha, tak blbá!“ A protože otázka visela mezi námi jako nesmiřitelná olovnice, a protože otázka evokovala mé maturitní vysvědčení, negramotnost mého pradědečka a taky to, jak se mi nikdy nepodařilo získat řidičský průkaz, tak jsem začala horečně argumentovat, že vlastně ani není tak důležité, co ví a neví naše dcera, ale že je pro nás i pro ni daleko důležitější žít v iluzi, že navzdory její pravděpodobné budoucnosti (asfaltérka, betonářka, dozorkyně…) bude naše dcera ve svém osobním životě bezproblémově šťastná…(Takhle jsem dopadla a tohle jsem porodila!) Pak jsem prožila hroznou neděli. Jsem sice ve vysokém postavení, ale ti, co mají postavení ještě vyšší, mě upozornili, že mám zvýšit výkony, snížit mzdy a víc se usmívat. Uvědomila jsem si, že mám pořád méně času a pořád víc práce, a začala jsem pochybovat o smyslu svého života. Měla jsem pocit, že jsem stará, nevyužitá, zneužitá, opotřebované, nemilovaná a opuštěná. A taky že jsem služka. Uklízela jsem v kuchyni skříňky a myla okna. A pak byl večer a přijela má dcera. Byla v Krkonoších. Vypadala svěže, kruhy kolem očí ji usvědčovaly z dlouhých nocí a má dcera překypovala nadšením, protože na horách byl Mireček a Vladimírek a Jiříček a taky Mareček a Marcelek a Míša a všichni ji chtěli a všichni chodili po horských hřbetech, tančili na lyžích, klouzali se ze svahů, líbali se a jednou se omylem někde v pláních zamotali ta, že překročili slovenskou hranici… „Co jste přestoupili?“ zeptala jsem se. „Slovenskou hranici!“ řekla dcera Spálila jsem si prst o rozpálený olej (dělala jsem dceři lívanečky) a v záchvatu sebelítosti jsem zapomněla na své pravidlo o dceřině štěstí. Napřáhla jsem se … a dala jsem dceři facku! Hned začala vřeštět. A hned do kuchyně vběhl můj muž. „Co je?!“ „Byla v Krkonoších a tam omylem přestoupila slovenskou hranici!“, rozvzlykala jsem se. Můj muž (už se dva měsíce ovládal!) reagoval okamžitě. „Blbče!“ ulehčeně zařval a vrazil dceři druhou facku. Pak už klidně dodal: „Vždyť tě mohli zavřít!“ No… Dnes žijeme v klidu. Dcery se už opravdu na nic neptáme a sami si žádné otázky neklademe. Ostatně… touto ideou jsme žili tři měsíce. Nejdůležitější je, že můj muž je ve svém osobním životě bezproblémově šťastný… Ó, jak ti závidím!
|
