V londýnském parku je nalezeno tělo krásné rusovlasé ženy. Annabelle Hammondová byla schopná  a průbojná ředitelka místní rodinné firmy dovážející čaj.Svůdná, svéhlavá a ctižádostivá žena inspirovala v lidech ty nejsilnější city - vášeň, žárlivost, zlobu, dokonce i posedlost.

Mezi podezřelými z vraždy se ocitá její světácký snoubenec, hezký pouliční hudebník i Annabellin bývalý švagr a místní významný stavební podnikatel.
Dvojice detektivů - superintendant Knicaid a seržantka Jamesová - postupně skládá jednotlivé kousky hlavolamu, jehož nejdůležitější část leží v dávné minulosti.





Ukázka z knihy

Viděl každý tón, jak mu vypadl z klarinetu. Hladký, táhlý, s kouřovým třpytem, který vzbuzoval představu černých perel na průsvitné bílé kůži ženy. Skladba se jmenovala „Kdybych měl tebe“, byla to stará píseň s pomalou sladkou melodickou linkou. Hrál ji už někdy pro ni?

Ze začátku stávala na ulici, když hrál, pozorovala ho, lehce se pohupovala do rytmu. Neměl důvěru k jejímu drahému oblečení a prerafaelitské tváři. Ale také ho zajímala. A jak míjely měsíce, nevěděl, zda se ještě objeví. Nebylo v tom žádné pravidlo, ale přesto ho našla kdekoli, kam se přesunul.

Když ji poprvé spatřil, bylo to v podobný den, horký letní den se sotva postřehnutelnou vůní deště. Když nastal večer, horký, nehybný vzduch ochladily stíny a na chodníky se vyhrnuly davy lidí jako osvobození vězňové. Neklidní, strkali se, zrudlí pitím i letním vedrem, a on jim hrál drobné jazzové riffy v „Letní ukolébavce“, které se hodily k jejich náladě.

Stála opodál, zády k davu, pozorovala ho, jak hraje, a nakonec se otočila, aniž mu hodila alespoň symbolickou minci. Nikdy mu neplatila, ani potom, a nikdy nepromluvila. Byl to on, kdo na ni zavolal, ať neodchází, když jednou večer přišla sama.

Později seděla nahá na jeho rozházené posteli, sledovala, jak hraje, a on viděl mizet tóny ve třpytivé síti jejích vlasů. Když ji obvinil z toho, že je tulačka, propukla v dlouhý, nádherný smích a řekla mu, aby nepovídal nesmysly.

Tenkrát jí věřil. Nevěděl, že pravda je za hranicí jeho představivosti.

 

„Nikam nepojedu.“ Lewis Finch se opřel ve své židli a umíněně zapříčil obutou nohu o okopanou trnož pod kuchyňským stolem.

Matka stála u sporáku zády k němu a dávala vařit brambory a zelí otci k obědu.

„Potřebuješ, aby se o tebe někdo staral, jestli povolají tátu,“ odvážila se pronést. „A jestli se přihlásí taky Tommy a Edward –“ Uvědomil si svou chybu, ještě než se k němu otočila se lžící v ruce.

„Styď se, Lewisi Finchi, že mě takhle trápíš. Nemyslíš, že mám už dost trápení s hloupými řečmi tvých bratrů o uniformách a bojování? Uděláš, co jsem řekla –“ Zmlkla, hubená tvář se jí složila do vrásek. „Víš, Lewisi, nechci, abys jezdil na venkov, ale vláda je toho názoru, že musíš –“

„Ale Cath –“

„Cath bude příští měsíc patnáct a má práci v továrně. Ty jsi ještě dítě, Lewisi. A já nebudu mít klid, dokud nebudeš v bezpečí.“ Přistoupila k němu, odhrnula mu husté světlé vlasy z čela a podívala se mu do očí. „Kromě toho se o tom zatím jen mluví a já ani na okamžik nevěřím, že bude doopravdy válka. A dej ty špinavý boty ze stolu,“ dodala s výmluvným pohledem na jeho nohy.

„Nejsem dítě,“ zavrčel Lewis, když vydusal z předních dveří a na okamžik upadl v pokušení navždy se na školu vykašlat. Nepřipadalo mu spravedlivé sedět prvního září v nacpané třídě.

Rozhlédl se po Stebondale Street a toužebně pomyslel na mloky a pulce, kteří čekají v příkopě za plotem, ale neměl u sebe nic, do čeho by je dal. A kromě toho, kdyby přišel pozdě, slečna Jenkinsová by ho před třídou vyplatila pravítkem do dlaní a máma by mu vyhrožovala, že ho dá do polepšovny, jestli bude mít ještě jeden průšvih. S povzdechem vrazil ruce do kapes a šoural se do školy.

Dopoledne se klonilo ke konci a otevřeným oknem třídy v Cubbit Town School viděl Lewis temné obrysy skladišť, které lemovaly nábřeží. Za skladišti kotvily velké lodě s exotickými náklady – cukrem ze Západní Indie, banány z Kuby, australskou vlnou, cejlonským čajem... Přednáška slečny Jenkinsové se vzdalovala. Co ta ví o světě? pomyslel si Lewis, když dál mlela o daních a clech a zákonech. To taková loď Penang, ta by mohla vyprávět o vzdálených krajích, ta by mohla povídat věci, na kterých doopravdy záleží. Jedna z několika stožárových lodí, které stále pluly po Temži, spočívala v suchém doku a čekala na opravu, a jen její vůně Lewise rozechvívala. Po škole půjde –

Vrznutí dveří vytrhlo Lewise z úvah. Ve dveřích třídy stanul pan Bales, ředitel školy, a výraz v jeho dlouhé, úzké tváři byl tak zvláštní, že se Lewisovi rozbušilo srdce. Z chodby byl slyšet monotónní zvuk, štěbetání dětí z ostatních tříd.

„Slečno Jenkinsová. Děti.“ Pan Bales si odkašlal. „Musíte být velmi statečné. Právě jsme slyšeli oznámení z rozhlasu. Hrozí nám válka. Vláda vydala příkazy k evakuaci. Všichni běžte domů a za hodinu tady buďte se zavazadly.“ Otočil se k odchodu, ale s rukou na klice se k nim znovu obrátil a zvedl ukazovák. ,,Musíte mít cedulky se jménem a plynové masky, nezapomeňte. A nejpozději za hodinu.“

Dveře se za ním zavřely. Na okamžik třída zadržela dech, pak vykřikl Ned Norris v zadní lavici: ,,Prázdniny! Máme prázdniny!“

Třída začala skandovat, načež se děti vyhrnuly do haly, kde se setkaly s ostatními. Lewis se připojil, prodral se k předním dveřím a seskákal ze schodů s indiánským pokřikem, ale nešlo mu to od srdce.

Děti se rozptýlily a Lewis zahnul do Seysell Street a zpomalil. Náhle si uvědomil zvuky ostrova – vytrvalé dunění, rány a lomoz z doků i houkání remorkérů a hluboké vrčení lodních motorů z řeky. Jak může být válka, když se nic nezměnilo?

Pomyslel znovu na Penang, který právě vybavují na zpáteční cestu do Austrálie. On teď musí odjet, zahájit nový život v nějakém Zapadákově, jako balík ho převezme nějaká cizí rodina na venkově, jako nějaké zatoulané zavazadlo. Bylo mu skoro jedenáct, mohl pracovat, byl na svůj věk velký a také silný – jistě ho někdo bude chtít.

Věděl, že nemůže utéct, protože by nesnesl pomyšlení na matčiny slzy nebo otcovo zklamání.