 Půvabná a ctižádostivá lady Kathleen Mac Davidová je rozhodnuta zlomit dávnou kletbu. Splnit tento nesnadný úkol ovšem může pouze za předpokladu, že svede Olivera Leightona, hraběte z Norcroftu, a provdá se za něj. Plna odhodlání vyrazí do Londýna, kde je ochotna riskovat svou pověst i případný skandál, jen aby dosáhla svého cíle. Pak ale přijde nešťastná rána do hlavy a nebohá Kathleen ztratí paměť.
Norcroft by se měl radovat, že vyhrál sázku, ale v jeho duši převládá spíše melancholie. Tak rád by už konečně potkal ženu, které by mohl věnovat svou lásku a touhu! Celý jeho dosavadní život se změní v okamžiku, kdy mu osud přivede do cesty Kathleen. Ta dívka jako by ho uhranula, ale zároveň ji Oliver podezírá z nekalých úmyslů. S odpovědností sobě vlastní se tudíž rozhodne za každou cenu odolat jejím půvabům. Avšak i v životě pravého anglického gentlemana nastávají chvíle, kdy je lepší hodit rozum a společenská pravidla za hlavu…
Ukázka z knihy
Victoria Alexander: Svedení pravého gentlemana
srpen 1854 Je smutné, když je jediným společníkem muže lahev koňaku. A k tomu neotevřená.
Oliver Leighton, hrabě z Norcroftu, seděl u svého obvyklého stolu ve svém oblíbeném klubu, hleděl na onu lahev a nepřítomně si v dlani pohrával se čtyřmi mincemi. Kdo by si byl pomyslel, že se něco takového stane? Oliver jistě ne. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zůstat poslední. Když se svými třemi přáteli před pouhým půl rokem uzavřel sázku, ani ve snu nepomyslel na to, že by ji mohl vyhrát. Popravdě řečeno, po vítězství ani nijak netoužil.
Do sázky každý z gentlemanů vložil jeden šilink a společně do ní věnovali lahev starého koňaku, jež nyní v tiché výčitce stála před Oliverem. Neměl se ale zač stydět. Ne, Oliver za svou výhru nemohl.
Sázku navrhl Gideon Pearsall, vikomt Warton. Výhercem symbolické ceny se měl stát ten z nich, který se ožení jako poslední, ačkoli skutečnou výhrou tu byla svoboda. Kdyby jim tehdy někdo řekl, že až na jednoho budou do půl roku všichni ženatí, považovali by ho za blázna. Nyní by ho měli za věštce.
Sázka nebyla v klubu ani mezi jejich známými žádným tajemstvím. Po městě vznikala řada soukromých sázek, v nichž se peníze nejčastěji vkládaly na Wartona. Není tedy divu, že když vstoupil do manželství jako první, všechny to šokovalo. Nutno dodat, že stejnou měrou jako jeho samotného. Nicméně stalo se. V současné době se s půvabnou lady Wartonovou chystal na výpravu do Jižní Ameriky, aby se tam jeho choť mohla věnovat studiu svých milovaných orchidejí. Přestože vikomt tuto cestu přijímal spíš odevzdaně než nadšeně, nikdy se jí neodmítl zúčastnit, a to byl neklamný důkaz kouzla lady Wartonové a lásky jejího manžela.
Warton byl tedy favoritem na pravděpodobného vítěze, ale Cavendish nezůstával nijak pozadu. Nigel, vikomt Cavendish, se většinu svého života ze všech sil vyhýbal jakékoli zodpovědnosti a se stejnou vervou se věnoval zábavě a krásným ženám. Vždy se pohyboval na hraně skandálu a katastrofy. Bylo pouze otázkou času, kdy se ocitne v kompromitující situaci s dívkou z dobré rodiny - a právě proto se takovým mladým ženám vyhýbal. Bylo však zřejmé, že i Cavendish nakonec ztratil srdce. Stejně tak bylo očividné, že za změnu, jež se v něm odehrála, do velké míry vděčí své novomanželce. Za posledních několik měsíců dospěl a Oliver se konečně přestal strachovat, že jeho přítel skončí špatně. Cavendish byl nový člověk a šťastný muž.
Jako třetí se zamiloval Daniel Sinclair, jediný Američan mezi nimi. S ostatními gentlemany se seznámil v době, kdy mu otec dohodl sňatek s Oliverovou sestřenkou. K němu nakonec nedošlo, ale otcova další snaha byla úspěšná, byť se vyvrbila zcela jinak, než mohl kdokoli očekávat. Sinclair byl nyní se svou chotí v Americe, kde pracoval na založení železniční velmoci. Ostatní muži do jeho podniku investovali nemalé částky, a proto také doufali, že jeho záměr bude úspěšný.
Oliver tak zůstal docela sám. To bylo možná příliš dramatické prohlášení. Samozřejmě mu zůstali další přátelé. Mezi nimi i Jonathon Effington, markýz z Helmsley, byť i ten již byl ženatý. Sám se sice sázky neúčastnil, ale byl to právě jeho sňatek, který ji vyprovokoval.
Oliver se zadíval na lahev koňaku. Je nesmyslné se užírat, říkal si. Jeho přátelé nejsou mrtví, jen ženatí. Neopustili ho, pouze změnili své životy. A skutečnost, že ten jeho zůstal stejný, mohl klást za vinu jedině sobě. Bylo načase, aby si našel nevěstu. Nemělo by to být přece nijak obtížné. Podle všech měřítek byl skvělá partie. Pocházel z dobré, zámožné rodiny a byl vcelku pohledný. Ne, leckdo by o něm mohl říci, že je přitažlivý, či dokonce okouzlující. Nebylo s ním nic v nepořádku. A když už se rozhodl, co přesně chce, nemělo by být obtížné nalézt tu pravou. Naopak, mělo by to být docela snadné.
Byla tu ovšem ona mrzutá charakterová vada, kvůli níž zatím zůstával svobodný. Dvanáctý hrabě z Norcroftu byl nenapravitelný romantik. Nechtěl se pouze oženit, toužil po lásce. Jeho otec miloval jeho matku. Jeho dědeček miloval babičku a tak by mohl pokračovat dále. Oženit se z lásky patřilo k rodinnému odkazu stejně jako modré oči a hnědé vlasy. A bylo to pro praktický život stejně tak bezvýznamné.
Nemělo ale význam bránit se tomu.
Pokynul na číšníka, požádal ho, aby lahev uschoval na později, a zvedl se k odchodu. Prošel místností do foyer a přitom si bezmyšlenkovitě cinkal mincemi v ruce, přijímal vřelé gratulace známých a žoviální poznámky o tom, jaké má štěstí. U vchodu kývl na portýra a vykročil do houstnoucí tmy. Zvláštní, nemyslel si, že je tak pozdě. Zdržel se v klubu déle, než předpokládal. Jiné plány ale koneckonců neměl.
S výčitkami svědomí, že kočího nechal čekat tak dlouho, zamířil ke svému kočáru a přitom prošel kolem ženy zahalené v jakémsi prastarém plášti. Patrně žebračka. V ten okamžik si Oliver uvědomil, v jakém blahobytu si oproti tolika lidem žije. Neměl důvod se litovat.
Otočil se. „Promiňte, madam.“
Neodpověděla. Tvář měla zakrytou, což společně s ubývajícím světlem a notnou dávkou upité whisky vyvolalo v Oliverovi zvláštní pocit. Jako by ta žena nebyla tak docela skutečná.
„Mohu-li být tak smělý.“ Kývl jí na pozdrav a natáhl k ní ruku. „Doufám, že vám přinesou víc… štěstí než mně.“
Zaváhala, pak ale zpod pláště vytáhla ruku. Oliver jí mince vysypal do dlaně a přitom si všiml, že má kvalitní rukavičky. Bezpochyby je od někoho dostala.
„Hezký den.“ Kývl, otočil se na podpatku a odešel ke svému kočáru.
Když už zbývali jen on se Sinclairem, jeho přítel usoudil, že vzhledem k rychlosti, s jakou ostatní podlehli lákadlu manželství, je možné, že jsou všichni prokletí. Oliver to tehdy považoval za nesmysl a svůj názor nezměnil. Nyní mince věnoval na dobrý účel. Koňak zůstane zavřený, než nastane vhodná chvíle, a to podle Olivera nemělo pražádnou souvislost se štěstím či smůlou. Možná si jej nechá na svou vlastní svatbu.
Ne, Oliver Leighton, hrabě z Norcroftu, na takové hlouposti jako kletby, pověry či magii nevěřil.
Bohužel ale věřil na lásku. A láska se možná hledá stejně obtížně jako magie.
|
