 Nejprodávanější kniha na Slovensku roku 2008 v českém překladu. Linda, majitelka prosperujícího bratislavského antikvariátu, je úspěšná, inteligentní žena s velkým smyslem pro humor a touhou po opravdové lásce, ale zároveň frustrovaná z několika nevydařených vztahů. Jednoho (ne)šťastného dne se virtuálně seznámí s Jakubem.
Pár dní si píšou na internetu, protelefonují spolu celé hodiny a oba mají pocit, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Skutečné setkání jejich cit neoslabí, naopak, Linda prožívá Lásku s velkým L a nepochybuje o tom, že našla muže svých snů. Ale jak je na tom Jakub? Je to i pro něj osudový vztah?
Ukázka z knihy
Eva Urbaníková: Všechno nebo nic
Prolog
Babička tehdy umřela ke konci jara, už vlastně začínalo léto. Bylo dost horko, pamatuju si to, protože jsem měla v autě naplno puštěnou klimatizaci, přestože jsem měla angínu, a telefon jsem hledala v oranžové kabelce, kterou nosím, jenom když je víc než pětadvacet stupňů. Zatelefonovala mi to máma, která navzdory tomu, že je lékařka, smrt svých blízkých nikdy nezvládá, hystericky brečela a ještě hysteričtěji se mě ptala, jak můžu být tak klidná. Nechápala, proč jsem okamžitě nenabourala do prvního sloupu a neronila slzy. Babičku jsem moc milovala. Zosobňovala pro mě všechno, co jsem jako dítě měla ráda – prázdniny, třešně a čerstvý chléb se švestkovými povidly. Přijala jsem její smrt se smutným konstatováním, že tak to chodí. Ale ne proto, že bych byla bezcitná mrcha, spíš proto, že jsem už pár dní byla schopná myslet jenom na jedno. Na Jakuba. O dva roky později umřel děda. I to mi zatelefonovala máma. Přerývaně vzlykala a mně se sevřelo srdce, protože ještě tři dny předtím jsme s dědou byli na obědě a já mu slíbila, že se budu víc usmívat. Ale nebrečela jsem. Zkoušela jsem si přivolat vláhu do očí tím, že jsem na klavíru hrála Memory z muzikálu Cats a hleděla na prázdné křeslo, v němž obvykle při té skladbě sedával. Nic. Přehrabávala jsem se ve fotkách, v jeho věcech, slyšela smrkání, tiché poplakávání a hluboké vzdechy. Cítila jsem divné prázdno, najednou jsem se netěšila na Vánoce, ale nebrečela jsem. Protože všechny slzy, které mi měly téct po tvářích, to už měly dávno za sebou. Kvůli Jakubovi. 1. Poprvé v tomto roce jsme s Vandou seděly na terase podniku, kam jsme si zvykly chodit vždy, když jsme oklamaly čas, kolegy, milence a pár dotěrných pseudokamarádek. Poprvé to počasí dovolilo a náš stůl byl připravený tak, jak jsme ho na podzim opouštěly. Nahlas jsem se zasmála. „Jsi blázen,“ teatrálně se opřela o opěradlo židle a spustila: „Když to na mě jde, pořád bojuju s přesvědčením, že při tom určitě divně vypadám, takže se tomu bráním a pustím to až tehdy, když chlap hledá mobil, aby zavolal na psychiatrii.“ „Mici, před orgasmem myslíš na to, jak vypadáš, když ho máš?“ „Ano. Jsem zakomplexovaná.“ „A co děláš, když ho nestihneš zastavit?“ „Vždycky ho stihnu zastavit.“ „To se nedá!“ „Nedokážou to jenom zvířata, má milá.“ „A kdy se rozhodneš, že ho pustíš?“ „Když mě chlap přesvědčí, že jsem krásná.“ „Ale ne každý ví, že tě má o tom přesvědčovat!“ „Neboj se, pochopí to rychle, protože od první chvíle, co se ocitneme v posteli, poslouchá jen moje omluvy za to, jak vypadám.“ „Prosím???“ vykřikla jsem. „Říkám ti, že jsem zakomplexovaná! Já ty chlapy prostě upozorním na to, že mám velké břicho a malé kozy.“ „Vando, ty nemáš velké břicho.“ „Mám malé kozy.“ „Když to chlapovi řekneš, okamžitě si toho všimne!“ „Ano, ale když si chce zašukat, tvrdí mi, že hezčí neviděl.“ „A ty mu uvěříš.“ „Ne, ale uklidní mě to.“ „O. K., beru to jako…“ „No to jsem zvědavá…“ „Je to jistý úchylný druh předehry.“ „Není to úchylné, když vidím, že se mi muž dívá na stehna, řeknu mu, že už se bohužel trochu třesou…“ „Výborně, Vandi,“ chechtala jsem se. „Nemůžu za to.“ „Už se ti nějaký muž omluvil za to, že nevypadá jako mladý Redford?“ „Ne.“ „Přesto sis na něj vylezla a zadováděla sis.“ „Zbláznila ses? Neumím to, když jsem nahoře.“ Několik lidí se otočilo, tak nahlas jsem se smála. Číšník, který nás už dobře znal a měl vždycky radost, když jsme dorazily, protože naše přítomnost slibovala vzrušení, přišel ke stolu a zeptal se, co si ještě dáme. „Já jsem tu autem,“ řekla jsem. „Já taky,“ přidala se Vanda. „Tak si dáme ještě jednou, ale už jenom střiky,“ obrátila jsem se k němu. „Dneska jste nějak veselé,“ sbíral ze stolu prázdné sklenice. „Ano,“ odpověděla jsem. „Ano. Vanda zjistila, že vypadá jako nepodařená sestra E. T. mimozemšťana.“ „No,“ zastavil se s táckem na půl cesty. „Patříte k nejhezčím zákaznicím v tomhle podniku.“ „To proto, že umíme oblečením zakrýt nedostatky,“ oznámila mu suše Vanda. „Ty nejsi normální.“ „Jsem zakomplexovaná.“ „Miluju tě, Mici,“ se smíchem jsem se k ní naklonila a políbila ji na ústa. „I já tě miluju, zlato,“ našpulila rty. Číšníkovi se pohnuly kalhoty. Obě jsme se na něj podívaly, zrudl a rychle odešel. „Takže ty to neumíš, když jsi nahoře,“ vyfoukla jsem kouř z cigarety. „Ale asi to umím, ale nejsem si jistá, že to dělám dobře, chápeš?“ „Zkus si při tom dřepnout, chlapi to milujou.“ „Mně to připadá takový divný, když jsem nahoře.“ „Protože tě vidí, proto.“ „Hlavně ne každému můžu říct, ať mě vede… Oni jsou v tomhle hloupí, myslí si, že každá to umí jako pornoherečka a že když na něm sedím napíchnutá kolmo, nevím, co samou rozkoší…“ „Tak neseď kolmo!“ „Vždyť nesedím.“ „Posaď se v takovém úhlu, aby to bylo pro tebe aspoň příjemné.“ „Ježíšmarjá, nebudu si o tom povídat se ženskou, která je schopná milovat se za denního světla!“ Položila jsem si nohu na prázdnou židli. Znovu jsem se zasmála, protože jsem si vzpomněla na to, jak si Vanda ve fakultní nemocnici odmítla svléknout tílko, když jí měli dělat EKG, a lékař mojí mámě tehdy zavolal, že to byla poslední známost, kterou byl ochoten pro její krásné oči vyšetřit. Možná ho vytočilo to, že já jsem si to EKG přes tílko fotila. Nevím. Byl to starý pán, nikdy nebyl ženatý a na Vandiny vnady pod tílkem se docela těšil… I když byly malé. „Podle mě to víš velmi dobře,“ řekla jsem. „Jen se moc díváš na televizi.“ Vítr změnil směr a kouř z Vandiny cigarety mi zahalil celý obličej. „Nešlukuj,“ varovala jsem ji. „Bude ti špatně.“ Zamyšleně mávla rukou. Mlčky jsem jí přisunula víno, které číšník chvatně postavil na stůl, a to svoje jsem vypila na ex. Bylo teplo. „Vando, jsi krásná žena, neřeš takovéhle hlouposti.“ Zavrtěla hlavou a típla do poloviny vykouřenou cigaretu. „Proč mám štěstí jenom na takové hajzly, co mi dokonce sdělí, že bych se sebou měla něco dělat?“ zeptala se potichu. Pokrčila jsem rameny. „Nevím, má milá. Fakt nevím.“ Ani jedna z nás netušila, že za pár dnů natrefí na člověka, který jí v posteli řekne, že její krásu by na stupnici od jedné do deseti ohodnotil číslem 6,4. Přestože Vanda vypadala tak, že jsem ji každému chlapovi představovala jen s malou dušičkou. Byla kráááásná. „Jela bych na výlet,“ prohlásila po chvíli. „Potřebuju, abychom byly spolu, Mici.“ Přikývla jsem. Vím, o čem mluvila. Hudba, alkohol, náhodní muži s hladovýma očima a potom hurónský smích, když jsme spolu, samy dvě, usínaly v našem kdysi společném bytě. „V úterý mám v antikvariátu koncert.“ Zavrtěla hlavou. „To je fajn, ale já chci tancovat.“ „To můžeš. I na stole. Aspoň bude na co vzpomínat.“ Vanda byla u toho, když jsem poprvé v životě tancovala v baru na stole. Znaly jsme se jen krátce, ale když už to nemělo úroveň, stáhla mě dolů a řekla, buď tedy někomu dej, anebo pojďme domů. A já jsem šla. Když jsem tancovala na stole podruhé v životě, poznala jsem Erika, ale to je jiný příběh, tam Vanda nebyla a možná proto jsem se stala poprvé matkou. „Měly bysme si řádně zamejdanit,“ navrhla. „Jako kdysi.“ A potom jsme odešly. Pár hlav se za námi otočilo, ale na to jsme byly zvyklé. Nasedly jsme do svých aut, počkala jsem, než Vanda na čtvrtý pokus vycouvá ve správném úhlu, a pohlédla jsem směrem k Erikovu pronajatému bytu. Čas na dceru mu vypršel. Jmenuju se Linda. Je mi dvacet sedm let, mám dvouapůlletou malou princeznu Lucii, manžela Erika, s nímž už rok nežiju, a je jenom otázkou času, kdy padne žádost o rozvod. Oblékám se do dobrých značek a potrpím si na kvalitní kosmetiku. Je neděle dvacátého dubna, doma na mě čeká rozečtený William Trevor, koláč, který jsem včera narychlo pekla, a musím se ještě stavit u našich, protože z Paříže přivezli Lucce dárek. Normální, klidný den. Poslouchám z cédéčka kapelu Jamiroquai, volám Teovi, prodavači v mém antikvariátu, už známém mezi lidmi, ať mi vypálí Johna Mayera, dávám si do úst žvýkačku a na okamžik jsem bezstarostně šťastná… Přesně za dvacet hodin bych měla poznat Jakuba.
|
