Turbulentní příběh nejprodávanější slovenské autorky Evy Urbaníkové o tom, že ne každá bouřka se dá předvídat...Jedenatřicetiletá Martina hraje na housle v orchestru a sama vychovává dceru Dominiku. Má však také jednu zvláštní fóbii: panicky se bojí bouřky. A tak se jednoho dne před ní ukryje do auta neznámého muže.

Martin se však brzy stane něčím víc než náhodným známým, stále víc jí vstupuje do života, a než se Martina vzpamatuje, už s ním žije v jeho domě. Všichni jsou vývojem událostí nadšeni - kromě Martiny. Té se zdá celý postup příliš rychlý, najednou nemá čas na to, co považuje ve svém životě za nejdůležitější - svoji hudbu. A když jednoho dne přijde pracovní nabídka z říše snů, musí Martina volit mezi milovaným mužem a kariérou.

Ukázka z knihy:
Eva Urbaníková: Vztahová níže 
Letos jsem na Pohodu jet nechtěla. Tedy ne že bych nechtěla vidět Friendly Fires naživo. To by byla paráda, zatancovat si v mase jiných zpocených těl na jejich Kiss of Life. Napodobovat Eda Macfarlana, který tancuje jako poblázněné dítě a nepochopitelně se vždy trefí do rytmu. To už je nějaká písnička! Antidepresivum v akordech. Nic podobného jsem neslyšela celá léta, možná kdysi v pravěku ve mně podobné emoce vyvolávala skupina The Prodigy s písničkou Fire Starter. To mi bylo sedmnáct, seděla jsem na lehátku na pláži v Chorvatsku, v uších jsem měla zapíchnutá sluchátka walkmanu a přehrávala jsem si tu skladbu dokola. A cítila jsem se šťastná. Když jsem walkmana sem tam vypnula, zaslechla jsem skladbu, která řvala z amplionů, myslím že to byla I Believe I Can Fly od R. Kellyho. Pustili ho pokaždé, když chtěli opalujícím se tělům oznámit, jaká aktivita právě začíná na pláži. Otřesná odrhovačka, hrozně vtíravá, fuj. Však taky potom zjistili, že R. Kelly si to rozdává s malými dětmi – mně byl hned podezřelý. Jenom pako  může zpívat takovou protivnou prvoplánovou přesládlou hovadinu...

A pak druhá věc ve prospěch Pohody – bavilo mě tam hrát. Stálo to za to, vidět lidi v kraťasech a tričku, s maličkými batůžky na zádech a lahvemi vody v rukou, jak poslouchají valčík Na krásném modrém Dunaji. Někteří s otevřenými ústy. Fakt. Nevymýšlím si.

Nechtěla jsem jet na Pohodu, protože jsem se bála, že opět přijde bouřka, zavalí mě stan, nebudu moct dýchat a umřu. Bála jsem se, že tentokrát to neuvidím zdálky od stanů, ale budu přímo pod pódiem. Byl to silně iracionální strach, který jsem nemohla ignorovat.

Bouřek se bojím odmalička. Už pouhé to slovo ve mně vyvolávalo paniku. Je mi zle i tehdy, když mi pustíte bouřku na YouTube. Jednoduché.